Marián Priadka je slovenský ultraběžec, který se za poměrně krátký čas dostal mezi špičku ve své disciplíně. Za sebou má úspěchy na akcích jako UTMB, Montreux Trail Festival či Pražská stovka. O Mariánovi také vyšel krátký film od režiséra Adama Lisého s názvem Cesta na vrchol. V našem rozhovoru se dozvíš, jak začal s během, na který závod rád vzpomíná či jak vypadá jeho tréninkový proces.
Přesně tak. Už od střední jsem se pohyboval v punkové partii a nasvědčoval tomu i můj životní styl. Volný čas jsme rádi trávili v přírodě, parku nebo hospodě, popřípadě na koncertě. Opojení alkoholem, tabákem či marihuanou. Byly to krásné roky plné zážitků a neskutečné legrace.
Léta však přibývala a tělo mi už dávalo jasné signály, že pokud budu pokračovat, nastanou zdravotní problémy. Přece, po takové párty před třicítkou se člověk vzpamatovává déle než když mu bylo 18 let.
K běhání jsem se dostal poměrně neplánovaně. Je tomu snad už deset let, kdy mě kamarádky vytáhly proběhnout se po Trnavě. Tehdy se mi ani nesnilo, že jednou dokážu zaběhnout desítky kilometrů najednou. Změny přicházely postupně. V první řadě jsem přestal kouřit a omezil alkohol na minimum.
Abych se nezbláznil, musel jsem vyvíjet nějakou aktivitu. Začal jsem se víc hýbat a jezdit na MTB po horách. Poznával jsem nové lidi a krůček po krůčku se na mě nabalovaly nové věci jako jóga a zdravější strava.
Na známé UTMB jsem cestoval o dva týdny dříve s kamarády z Čech, kteří běželi Echappe Belle. Stanovačka v 1600m.n. m. v nádherném prostředí byla ideální pro aklimatizaci. Do centra dění v Chamonix jsem se šel podívat až den před startem. Zrovna dobíhali běžci z trasy OCC, tak jsme fandili.
Podle ITRA bodů mě zařadili do druhé vlny mezi elite závodníků. Vidět a stát vedle nejlepších světových ultraběžců byl obrovský zážitek. Po startu se to rozjelo šíleným tempem. Naštěstí jsem se nenechal strhnout tou neskutečnou atmosférou. Přece jen jsem běžel UTMB poprvé a přepálit úvod by nebylo rozumné. Tisíce lidí nás povzbuzovaly a tu atmosféru je třeba zažít. Dopřál bych to každému.
Od začátku závodu mě však bolel žaludek. Pravděpodobně ze stresu z velké akce. Měl jsem časté křeče a horko-těžko jsem do sebe něco dostal. Dobře se mi začalo běžet až od poloviny trati. V Courmayeur jsem měl drop bag a suché věci. Kamarád mi řekl, že se pohybuji kolem 80. místa, což nebylo až tak špatné a polepšilo se mi i trávení.
Chuť závodit přibývala, zvláště když jsem postupně doháněl běžce. Počasí nám přálo a později se ukázaly krásné scenérie trati. Do Chamonix jsem doběhl na 32. místě s časem 24 h a 4 min. Těším se z každého dokončeného závodu.
Obvykle se závodí o víkendu, ale někdy už v neděli jdu na noční nebo v pondělí na ranní změnu. Pokud se nezraním, tak většinou jsem funkční s mírnou svalovicí i po 100kilometrové trati. Snažím se tělu dodat potřebné živiny.
Kvalitní strava, výživové doplňky a zeleninově ovocné šťávy. Stravuji se momentálně vegetariánsky. Mám doma Chi Machine, Mito Light a masážní pistoli. Strečink a kolo jsou také fajn na rozproudění životní energie.
Odkdy jsem začal běhávat, tak to šlo ruku v ruce i se stravou. Upravoval jsem jídelníček a vyřadil jsem z něj maso. Můžu si dát i větší porci a snáze to strávím. Tělu je třeba dodat dostatek živin, aby mohlo podat maximální výkon a následně se rychle zregenerovalo.
Denně obvykle běhám 10 až 25 km. O víkendech řadím i delší běhy. Trénuji 5 - 6krát týdně a kombinuji to se silovým tréninkem a s MTB. Naběhám přibližně 100 km za týden. Na ultraběžce to není mnoho, ale důležitá jsou i doplňková cvičení.
Rád vzpomínám například na vítězství ve Španělsku v Ultra Sierra Nevada, kde jsem se honil s legendou Miguelem Herasem, se kterým jsme dojeli společně do cíle. Také se mi moc líbilo i ve Švýcarských Alpách na Montreux Trail festivalu. Každý závod je něčím výjimečný a jedinečný. Hlavně ta atmosféra, kterou udělají organizátoři, dobrovolníci a samozřejmě fanoušci na trati je nejvíc.
Stalo se mi například, že jsem seběhl z trati a podběhl hřeben nebo v mlze minul občerstvovačku, která byla pár metrů od chodníku. Také zranění v podobě podvrtnutého kotníku mě stály DNF. Stane se i to, že se závod zruší kvůli nepříznivému počasí, takže to také velmi zamrzí.
Na ultrazávodech bývá obvykle základní povinná výbava nepromokavá bunda, mobil, fólie, píšťalka, sklenice, 1 l vody a hodinky s GPX. Běhám za Salomon/Suunto as výbavou jsem spokojen. Nosím s sebou běžeckou vestu a paličky a převážně běhám na gelech a magnesii. Na občerstvovačkách si dám například ovoce nebo čokoládu a k pití Edgar, vodu, iontový nápoj či Colu.
Je to různé. Člověk by se měl hlavně soustředit na konkrétní závod. Nastudovat si pravidla, profil tratě a místa, kde se budou nacházet občerstvovací stanice. Samozřejmě, že mám dostatek času na přemýšlení o životě. I kdyby pětkrát poběžíš tentýž závod, pokaždé bude tvůj příběh jiný. Mně dává běh určitý pocit svobody a čím jsem na trati déle, tím je zážitek intenzivnější.
Nemám problém běžet množství hodin sám zahalen v tichu. Když si na sebe vytvořím tlak, musím umět pracovat s myšlenkami. V případě, že nastane krizová situace se až tehdy ukáže, jak na tom opravdu jsem. Člověk se při dlouhém pobytu v přírodě poznává a mentálně harmonizuje.
Před pandemií jsem chodíval na jógu. Doma si zvyknu zacvičit na hrazdě nebo lavičce. Zpevňuji ruce kvůli tomu, že běhávám i s hůlkami a střed těla je také důležitý. U nás v Ikea podniku otevřeli novou posilovnu, tak se tam občas zastavím. Samozřejmě i kolo je součástí tohoto komplexu a zároveň mým dopravním prostředkem v Trnavě a okolí. Teď přes zimu se chci učit lyžovat a skialpovat.
V první řadě je třeba si vytvořit běžecký základ. Běhat pravidelně a postupně navyšovat kilometry. V mém případě to trvalo i dva roky, než jsem se odhodlal na ultra dobrodružství. Samozřejmě je to individuální. Nejlépe se člověk posouvá, když je obklopen zkušenějšími běžci. Dobré je přečíst si knihu, prohlédnout si zajímavé závody a představovat si, že je jednou poběžíš.
Zatím nemám v plánu konkrétní závod, ale rád bych odběhl něco z Golden Trail Series. Když zdraví bude sloužit, vyzkouším něco i v zahraničí a samozřejmě u nás od 10 do 170 km.
